Mnohost minulostí

Široce chápaný anti-realismus je dnes bezpochyby dominantní výchozí pozicí pro současnou teorii a filosofii historie. Na nejzákladnější úrovni je spor mezi historickým realismem a anti-realismem sporem o povahu a poznatelnost historických událostí. Jinými slovy: historičtí realisté a anti-realisté mají rozdílnou odpověď na otázku „co je to historická událost?“ Můj příspěvek se pokusí objasnit vybrané roviny tohoto sporu prostřednictvím představení jedné vývojové linie tří amerických filosofů (historie); konkrétně jde o Arthura C. Danta, Louise O. Minka a Paula A. Rotha, jejichž práce pokrývají kritické období od 60. let minulého století, kdy dochází k postupné demolici positivistických základů vědy, až po metodologicky pluralistickou současnost. Struktura příspěvku bude potom následující: po úvodní kontextuální části se zaměřím na Danta, na jeho „narativní věty“ a jeho argument pro epistemickou otevřenost minulosti; poté rozeberu Minkovo radikální odmítnutí možnosti jednoho všezahrnujícího historického narativu, tedy jeho odmítnutí představy „Universální Historie;“ a nakonec se budu věnovat Rothovi a jeho artikulaci konceptu „narativního vysvětlení“ jakožto legitimní formy (vědeckého) vysvětlení na pozadí jeho argumentu pro ontologickou mnohost minulostí. V samotném závěru mého příspěvku se ještě pokusím linii Danto-Mink-Roth zasadit do rámce mainstreamových debat o filosofickém naturalismu a/nebo pragmatismu, protože tento rámec nám, jak budu dále argumentovat, umožní vykročit za dosavadní již příliš otřepanou distinkci mezi (historickým) realismem a anti-realismem.